3D tisk rozhodně není technologie stará desítky let. Její historie se začala psát až ve druhé polovině 20. století, konkrétně v roce 1986, kdy si Charles Hull nechal patentovat technologii stereolitografie. Jedná se o metodu, která se používá k vytváření objektů pomocí postupného vytvrzování polymerů. Využívá se při tom různých vlnových délek - nejčastěji však UV záření. Stereolitografie spočívá v trojrozměrném laserovém tisku s využitím UV laseru a tekutého fotopolymeru.

Na konci 90. let Hull vytvořil první zařízení pro širokou veřejnost, které dokázalo tisknout ve 3D formátu. Jednalo se o stereolitografický aparát SLA-1, který představoval formu 3D tiskárny, byť se jako 3D tiskárna v té době ještě neoznačoval. Modely SLA z tehdejší doby se však staly základem pro rozvoj současných 3D tiskáren nebo také CNC strojů. První model, který byl nabídnut veřejnosti, nesl označení SLA-250 a model StereoLithography Apparatus SLA-1 si dnes můžete prohlédnout ve Fordově muzeu v Dearborn v Michiganu.

Vznik a vývoj 3D tisku

Dlouhou dobu si na trhu v oblasti 3D tisku držela vedoucí postavení firma 3D Systems, ve které působil i Charles Hull. Například v roce 1996 prodala více než 600 přístrojů SLA téměř po celém světě. S nástupem konkurence však začaly vznikat i nové moderní technologie, které ve 3D tisku mají dnes své místo. Jedná se například o modelování depozicí taveniny, jinak označované také jako FDM (Fused Deposition Modeling). Tato technologie využívá selektivní laserové spékání a pracuje s laserem na oxid uhličitý a s práškovým materiálem.

Roku 1993 si Massachusettský technologický institut nechal patentovat technologii trojrozměrných technik, která využívala práškový materiál a tekutý spojovač. Firma 7 Corporation, jež licenci k této technologii koupila, začala později vyvíjet 3D tiskárny. Po roce 2003 však vypršely některé patenty a v návaznosti na to se objevily nové technologie, které využívají fotopolymer.

• Předchozí
• Následující